V této kapitole se podíváme na vztahy s našimi bývalými z různých hledisek a rozebereme si jejich klady a zápory.

Chemie bývalých vztahů může fungovat neuvěřitelně dlouho. Ať máme sebevětší praxi a odstup, stává se, že svého bývalého partnera pořád milujeme, dokonce tak, že jsme ochotni skoncovat s dosavadním životem a začít znovu. Tehdy nastává velice složité období. Pokud si v posledních záblescích nepoblázněné mysli uvědomujeme, co se chystáme ztratit, nastal čas pro radikální řešení: rozchod s neoficiálním partnerem.

Buďme připraveni na to, že to bude bolet.  Naordinovat si odvykání po troškách nepřichází v úvahu. Situace vyžaduje radikální řez. Žádné telefony, žádné maily, žádné SMS. Vyhýbejme se místům, kde hrozí možnost setkání. Můžeme si napsat nebo se potkat, ale ne dřív, než budeme cítit, že jsme přestali být závislí. Je dokonce žádoucí  to zkusit: alespoň zjistíme, jak na tom doopravdy jsme. Jestliže se závislost vrátí, musíme s ní dále bojovat. Pokud ani další a další odvykací kúry nepřinášejí kýžený výsledek, je skutečně možné, že jsme kdysi vstoupili do špatné řeky. A jestli je skutečně v našem zájmu zachovat rodinu, máme před sebou dlouhodobý úkol. Je totiž zřejmé, že se závislosti již nikdy nezbavíme a s každým setkáním s dotyčnou osobou budeme vystaveni akutnímu nebezpečí selhání.

Za daných okolností je skutečně nejrozumnější přerušit veškerý kontakt. Jde o těžkou zkoušku vůle, v které doopravdy uspějí jen ti nejsilnější. A ruku na srdce, budeme vůbec chtít uspět, když jsme se konečně zase po tolika letech potkali a máme možnost znovu naplno prožít to, co kdysi? A proč to vlastně tehdy skončilo?

Možná to byla naše první velká láska, možná jsme od svého partnera či partnerky čekali víc, než nám byl ochoten dát, naivní studentská láska. Byli jsme zkrátka mladí a nerozumní, zatímco teď jsme už  dospělí a zkušení a na věc půjdeme jinak… Omyl. Necháme-li   všemu volný průběh, zanedlouho zjistíme, že jsme na tom stejně jako tenkrát - v hlavě máme jen jeho (ji) a nedokážeme myslet na nic jiného.
 Jen nám jaksi přebývá náš zákonný partner a pár dětí...
Radit v tomto případě není těžké, ale bohužel je to zbytečné.

Pro našeho manžela je bývalý partner poměrně nebezpečný soupeř. Zatímco nově poznaného člověka si prověřujeme, zkoumáme a zprvu nejsme přespříliš důvěřiví, svou starou lásku známe. Víme, co můžeme jeden od druhého očekávat, co má ten druhý
rád, co nerad, nedochází mezi námi k zbytečným nedorozuměním (jako u nové známosti) a vše se zdá být naprosto ideální.

A idyla to skutečně může být. Je nám spolu výborně, představy a přání toho druhého uhodneme dřív, než je vysloví. Bavíme se o svých zákonných partnerech, jako by se nechumelilo, a žasneme, jak může být někdo tak tupý a vyžadovat po naší lásce něco takového. Přesně takový vztah máme totiž za sebou a dobře víme, kde leží hranice toho, co můžeme chtít a co už je příliš. Tímhle vším partner naší lásky teprve prochází a učí se chybami, kterých se my zkušenější už dokážeme vyvarovat. Známe se a důvěřujeme si. Je docela možné, že bychom s naším bývalým či bývalou byli schopni vést spokojený život, v němž by všechno klapalo – jenže doma už zkrátka máme někoho jiného.

Předpokládejme, že jsme pevně rozhodnuti netrhat rodinu (v opačném případě je další čtení zbytečné). Dokážeme-li praktikovat a důsledně dodržovat výše uvedené postupy, může to náš život obohatit. Chvíle strávené s někým, koho máme rádi a kdo je nám krom tělesné přitažlivosti  také dobrým přítelem, znamenají vítaný útěk od stereotypu, který se příznivě odrazí na našem celkovém vyladění. Budeme lépe zvládat problémy a nepříjemnosti všedních dní a stále se bude na co těšit. A co se týče myšlenek, zda by přece jen nebylo lepší zkusit to spolu natrvalo, byť za cenu jistých obětí, budeme zkrátka muset naučit se je potlačovat a hubit ještě v zárodku.